Poezie Rafała Wojaczka se od chvíle, kdy v roce 1965 s velkým ohlasem debutoval sedmi básněmi na stránkách prvního čísla měsíčníku Poezja, těší neutuchajícímu zájmu literární kritiky i čtenářů. Nepochybnou zásluhu na velice živém jak dobovém, tak pozdějším přijetí má modernistický básník Tymoteusz Karpowicz, který Wojaczkovu lyriku uvedl do dějin literatury neobvykle pozitivním doporučením, když zcela neznámého autora, dvacetiletého básníka, představil jako výjimečný zjev, jako básníka s osobitým, výrazným lyrickým hlasem, básníka obdařeného zvrhlou a provokativní představivostí: „Jeho poezie je vědomou autoterapií. Léta ohrožován úzkostnými stavy vymykajícími se popisu, usiluje o jejich pojmenování, jako by věřil, že pojmenované […] budou existovat pouze jako výtvory jazyka a představivosti – nikoli živé a skutečné úzkosti. To svědčí o prvotní víře autora v magii slova a v ceremoniální vztah jména a objektu.“

Od poloviny šedesátých let to v polské poezii doslova vře. Téměř v každém čísle literárních časopisů (Odra, Poezja, Twórczość, Nurt) jsou zveřejňovány verše mladých básníků, hlasu se dostává výpovědím programového rázu, sílí pocit kvalitativních a estetických změn. Své první básně publikují pozdější představitelé Nové vlny (Nowa Fala): Stanisław Barańczak, Julian Kornhauser, Adam Zagajewski, Ewa Lipska a básníci spojení s tzv. generací Orientacja Poetycka Hybrydy: Jarosław Markiewicz, Edward Stachura, Krzysztof Karasek. Poezie Rafała Wojaczka je přijímána výrazně samostatně, nehodí se do již načrtnutých kategorií a je považována za excesivní a kontroverzní, sledující především ohromení a pohoršení čtenáře. Wojaczkovy básně nebyly od začátku chápány jako vlastní druh básnického idiomu, ale spíše jako lyrická odchylka směrem k psychické odlišnosti nebo jako projev dezintegrace subjektu. Nejčastější výtka kritiků směřovala k lyrickému já, které se bezprostředně ztotožňuje se subjektem a rovněž s osobou básníka a které dělá z Wojaczkových básní jistý druh vivisekce prováděné na psychice a osobnosti autora. Stírání hranic mezi autorem a čtenářem, používání básnických konstrukčních „triků“ navádějících čtenáře k tomu, aby považovali osobu autora za jejich adresáta, a rovněž výrazné vyznačení tematických okruhů, jako jsou hlad, tělesnost („Teď já mám hlad / a moje matka visí // Tak se dívám do výkladní skříně / a cítím / jak mi teče / slina a sperma“), strach („Bojím se tě, slepý verši / Bojím se bílého snu“), nepříjemné pocity, smrt: to vše bezpochyby dodává těmto básním symbolicko-kontextuální charakter a jejich přidušený, takřka asketický zápis z nich zároveň dělá básně odehrávající se na hraně emocionálního transu.

*

V roce 1969 vyšla Wojaczkovi první sbírka nazvaná Sezona (Sezon, Wydawnictwo Literackie, Krakov 1969), která obsahuje jak básně z jeho prvního tvůrčího období pocházející z let 1965–66, jež vytvořily zmiňovaný charakteristický básnický hlas, tak básně z let 1967–68, které se od těch předchozích svou formou a tematikou výrazně odlišovaly. Kompozice sbírky byla jasně dána jednotlivými kapitolami. První oddíl tvoří blok básní přímo vyjadřujících situaci existenciální determinace, která se vztahuje k pocitu ustrnulosti, úzkosti nebo strachu: „Je tma / je tma nejtmavější / já nejsem // Není spát / Není dýchat / Žít není“ (Sezona); „Nepřijel jsem sem v pravý čas / Sezóna ještě nezačala / a místní už říkají / že tady nezačne nic [...] Ano, nepřijel jsem sem v pravý čas / kdo je naživu / ten rychle umírá [...] Ano, to už je konec / Umývají chodbu / Pastují parkety“ (Mrtvá sezóna).

Každá báseň úvodního oddílu jako by chtěla čtenáře uvést do předsmrtného stavu hrdiny nebo subjektu, zúžit měřítko tématu na krajní, konečnou situaci. Zbývající části sbírky mají již volnější tematické vazby nebo vazby založené na společné, titulní úloze textu jako dopisu. K opuštění takto charakterizovaných obsesí či fobií dochází v těch kapitolách, ve kterých se básně již přestávají podřizovat konverzačnímu idiomu zaměřenému na přímé vyjadřování psychických stavů a prostřednictvím strofické výstavby básní, zavádění pravidel rytmu, rýmu, versifikace směřují svou konstrukcí k tradičně kodifikované výpovědi. Rozměr výpovědi je dále rozšířen zavedením básnických literárních postupů spojených s tradičními vzorci jako symbol: „Nejdříve růže, která neroste v žádné zahradě“ (Katalog), metaforizace výpovědi v rozsahu celé věty: „Dívá se na mne má tvář odražená v mraku / mlhy, co vyšla mi z těla spárami ve víčkách“ (Pták, o kterém něco vím)“, nebo samotný pravidelný strofický systém.

Již v první sbírce se tedy začínají projevovat nové kvalitativní změny, které se v pozdějších sbírkách stanou z hlediska Wojaczkovy autorské poetiky závaznými.

*

Druhá sbírka nazvaná Jiná pohádka (Inna bajka, Ossolineum, Vratislav 1970) obsahuje soubor básní napsaných v letech 1968–1970, které již byly z hlediska formy, výstavby a jazyka pevně zakotveny v tradičním rámci. Tato proměna poetiky byla diktována narůstající potřebou umístit básnickou výpověď do matrice pravidelného verše, který poskytuje neomezené možnosti pro stylizaci výpovědi, hru se samotnou tradicí, propůjčování nového, současného básnického rozměru zastaralým formám, jako je sonet, které však Wojaczek aktualizoval prostřednictvím soudobého obsahu a jazyka. Doboví kritici a recenzenti upozorňovali na to, že se zde objevil nový typ hrdiny, odlišný od toho z první sbírky. Ke slovu se dostává postava demiurga, stvořitele představovaného světa, vytvářejícího svůj vnitřní vesmír založený na silné opozici vůči světu viditelnému, smyslově objektivizovanému. To se odráží v rozdělení sbírky na dva oddíly (Genetické a Didaktické), což má plnit funkci básnického sdělení, které umožňuje důkladné prozkoumání hrdiny básní, poznání jeho pozemských osudů a jeho vlastní, specifické ontologické situace vyobcovaného jedince. Sbírka vypovídá o střetu dvou světů, jejich vzájemném soupeření, ale rovněž o zkoumání nepostradatelných hodnot, jako jsou láska, dobro, víra.

Role, kterou v celé sbírce hraje hlavní postava, zjevně vychází z koncepce romantického hrdiny a je vyjádřena prostřednictvím následujících témat: nesouhlas, vzpoura, stvoření představovaného světa. Již v první básni se setkáváme s demiurgickým, kreačním přístupem, s individualistickou vizí vzniku světa, jeho překvapivého vynoření se v podobě lesa – atributu přírody.

Les se sám stvořil Dřív než jsem zajistil místo
Pod něj Předtím než kosmický prach se stal během chvíle
Kvalitní půdou pod stromy i když písčitou
Z ničeho vyrostl prales jako by měl tisíc let
(Geneze)

Rozdělení sbírky na dvě části představuje navzájem se doplňující perspektivy, které tvoří její kompozici. První z nich je biblické pojetí. Názvy jednotlivých částí připomínají strukturu Písma svatého a jsou stylizovány do biblického jazyka. Druhá perspektiva, vyjádřená již v titulu sbírky Jiná pohádka, má arkadickou povahu a je realizována prostřednictvím představovaného světa básněmi poukazujícími na existenci mýtu o Arkádii. Aspektem, který přitahoval pozornost především, je postoj lyrického já obdařeného vizionářstvím vyplývajícím z potřeby zavedení jiného rozměru vnímání odlišného od toho, jemuž podléhá racionálně zotročená a realisticky zformovaná percepce. Svět básní Jiné pohádky tento rámec ostentativně překračuje a chce existovat jako rámec alternativní, vycházející z jiného řádu, jehož podstatou bude právo dávat vlastní významy obecným tématům jako stvoření, žena, národ nebo hrdinství.

*

V roce 1972 vyšla nejobsáhlejší básnická sbírka Rafała Wojaczka Nedokončená křížová výprava (Nieskończona krucjata, Wydawnictwo Literackie, Krakov 1972), která obsahovala texty ze všech tvůrčích období, rozvržené do mistrovského kompozičního plánu. Pluralita všech použitých forem a stylů nás vede k tomu, abychom sbírku považovali za básníkovo opus magnum, různorodý básnický zápis všech motivů a zároveň výtvorů lyrického subjektu. Zatímco v Jiné pohádce jsme se z hlediska kompozice setkávali s dichotomickým rozdělením, které podtrhovalo výraznost tvorby a současně proměnu podmětu, v Nedokončené křížové výpravě je každý z dřívějších postojů doplněn ještě o nová témata a aspekty proměny subjektu. Sedmnáct básní o básníkovi a poezii se zabývá psaním jako takovým, ale také psaním pojímaným jako základní rozměr úsilí vyvíjeného v existenciální a transcendentální oblasti.

Úvodní básní vyňatou z tematického uspořádání je Blýskavice. Jaký je subjekt této básně? Na koho se obrací, koho vzývá? O čem pojednává intence opakovaného obratu Básní rostu až k Tobě? Odkud se bere ta usilovná, až otravná potřeba kontaktu, přiblížení se k té, která je v nebesích? Tím, co generuje a stanovuje všechny vzájemné souvislosti a potřeby, je láska – nekonečný třpytivý blesk duše. Díky ní se vše, co bylo již dříve obsaženo, postulováno, stává možným, dosažitelným, protože zkušenost byla odhalena jako mýtus, který je vysvětlen. Ale jaká je to vlastně láska? K čemu, ke komu? Již první strofa prozrazuje adresátku sdělení. Je jí smrt, která jen z váhání žije. Báseň je tedy ohlášením básníkova osudu, situováním jeho cesty do vertikálního vztahu mezi pozemským pobýváním a nevyřčeným pobýváním v nebi, ve sféře, kde podle intuice nebo představ může sídlit smrt. Ta nepřekonatelná vzdálenost je výsledkem omezenosti, porážkou člověka, a dokonce ani zmiňované vizionářství nepomáhá. Nezbývá než spolehnout se na báseň. V názvech básní pak nacházíme četné a přesné odkazy na problematiku vztahu mezi básníkem a tvůrčím aktem. Wojaczek připisuje roli básníka a funkci poezie nesmírnou závažnost, protože pouze ony poskytují z intencionálního a uměleckého hlediska zdání nezávislosti a svobody.

Poezie Rafała Wojaczka potvrzuje neobyčejně silné uvědomování si literární tvorby, zprostředkované konkrétními strukturami tradičních poznatků o poezii jako literárním druhu. Kapitola Písnička o básníkovi je celá upředena z rozmanitých motivů a aspektů vypovídajících o tom, jakým básníkem chce Wojaczek být a do pozice jakého básníka se staví. Být básníkem pro něj představuje všeobjímající životní trans, v jehož rámci je tvorba básně, pěstování poezie jeho poslední, ale zároveň nejdůležitější etapou. Nemožnost oddělit život od psaní odstraňuje veškeré rozdíly a hranice mezi realitou a kreativitou. Jazyk básně se nikdy nevyrovná bohatství, které přináší život, nikdy ho nevyjádří v náležité, přiměřené formě. Na druhou stranu život nebude nikdy schopen předehnat jazyk, který již ze své povahy uniká každé pasti, která je na něj políčena, čímž kompromituje možnost mimetického vyjádření života, přičemž jej v sobě jakoby znovu vytváří a neguje pravidla, jimiž se život řídí.

*

Geneze poslední, plánované básnické sbírky Rafała Wojaczka je ze všech jeho sbírek nejčitelnější a nejvýraznější. Pokud bylo někdy v jeho předešlých sbírkách obtížné vypátrat chronologii vzniku jejich jednotlivých verzí, zamýšlené tematické motivy nebo významy, stanovené varianty doprovázející výstavbu, strukturu nebo systém (často narušené vydavatelskými postupy nebo zásahy cenzury), tak sbírka nazvaná Který nebyl (Którego nie było, Ossolineum, Vratislav 1972) je průzračně promyšlenou výpovědí. Wojaczek předem oznámil, že chce být autorem čtyř vydaných básnických sbírek a prozaické knihy.

Nadřazeným, tematicky jednotícím principem sbírky je ženskost. Předzvěst změny pohlaví subjektu najdeme již v básni Ženský hlas z předchozí sbírky Nedokončená křížová výprava v silné sugesci druhého hlasu, výpovědi hypotetické adresátky lyrických citů vyjádřených mužským subjektem v dřívějších básních. Sbírka Který nebyl je pokračováním a výrazným prohloubením nového básníkova přístupu k podmětu básně.

Přímý svědek nástupu druhého hlasu ve Wojaczkově poezii, redaktor Bogusław Kierc, jemuž básník svěřil konečnou podobu poslední verze sbírky Který nebyl, napsal: „Na podzim a v zimě roku 1970 mi Rafał Wojaczek ukazoval texty, jejichž subjekt byl ženský – sám často udiveně opakoval, že je píše ONA. Svěřoval se s pocitem vlastní nepřítomnosti, cítil se nejprve jako JEJÍ médium a pak stále více jako ONA. Začátkem zimy prohlásil, že může začít připravovat sbírku. Šestnáctého prosince mi přinesl báseň Nechal se nachytat na jazyk, který nebyl. Byl jsem přesvědčen, a Wojaczek si tím byl jistý také, že právě tento text by měl určovat směr celé sbírky. Svěřil se mi, že pro ni ještě nemá název. Odpověděl jsem, že by kniha mohla nést název básně, i když se mi zdál být příliš barokní. Rafałovi se to ale zamlouvalo. Navrhl jsem ještě ,Jazyk, který nebyl‘. To už se mu líbilo méně. Nakonec jsem řekl, že existuje název, který je však ve spojení s autorovým příjmením dost riskantní – ,Který nebyl‘. Ano, to byl název, který mu nejen vyhovoval, ale jehož inspirací byl on sám. Představovali jsme si přebal a titulní stránku, autorovo příjmení a název knihy. Měly být vytištěny stejným písmem.“

Tato výpověď obsahuje všechny nejdůležitější aspekty sbírky. Zásadní však bylo, že Wojaczek jako autor souhlasil s návrhem svého přítele, aby pouhá polovina původního názvu, která nepřímo informovala o tom, že někdo nebyl, a tím zjevně vyškrtávala existenci jeho samotného i jeho psaní, byla napsána stejným písmem jako jeho jméno a příjmení. Toto východisko bezesporu determinuje způsob čtení básní obsažených v této sbírce a zároveň však určitým způsobem nastoluje rigidní kontext, že jde o poslední knihu, což je ještě umocněno skutečností, že si toho je vědom básník, redaktor, ale také čtenář. Tuto knihu však již nenapsal autor tří předchozích sbírek, ale básník, který se stále více ztotožňoval s NÍ jako s ekvivalentem a důvěrnicí mužského hlasu. Tento přechod na druhou stranu postrádá psychickou fixaci spojenou s potřebou změny pohlaví. „U Wojaczka byla rafinovaná hra osobních forem takřka od samého počátku podřízena důslednému plnění programu subjektového vytváření nového integrálního já poezie […] a transsexuální mutace, operace změny pohlaví se u Wojaczka odehrávala ve sféře čistě jazykové a byla konečným završením procesu básnické trans-grese, který předpokládal očištění díla od všech stop přítomnosti náhodného (tedy rovněž pohlavím determinovaného) autorského já“ (Tomasz Kunz, In: Który jest. Katovice 2005).

Všechny básně ve sbírce Který nebyl (kromě úvodní Modlitby hrdinů) skutečně obsahují ženský podmět a jsou spojitým obrazem lyrického a psychického života ženy prožívající napjaté emocionální, citové, depresivní a fobické stavy. Báseň Nechal se nachytat na jazyk, který nebyl, jež měla být podle autora i redaktora ohniskem sbírky, obsahuje podstatný nesoulad, který může pomoci objasnit záhadnou změnu subjektu, jež se nachází mezi názvem a obsahem:

Neviděla, neslyšela, probudila jsem se [celý text na proklik]

Chaotický a chvílemi neskladný tok výpovědi doprovází způsob zápisu, který ho má zdůraznit a přiblížit a který podléhá grafickému rozkladu, v rámci něhož se obsah meandrickým způsobem vynořuje z potrhaných, roztřepených slov-vět, která mohou být pokládána za titulní jazyk, který je zároveň pokusem o sdělení myšlenek někoho probouzejícího se, mluvícího na hranici snu a bdění. Z těch slov vyslovených probouzející se ženou lze vyčíst obraz toho, který se nechal nachytat – ten, který se narodil v jazyce a kterého podle „vypravěčky” snad také vymyslela smrt. Spojení jazyka a smrti, jejich korelace, poukazuje na zničující charakter jazyka, jeho smrtonosnou stránku, neboť pro toho, který se narodil v jazyce, se každá báseň stává souhrnem vyvolaného nebytí, vztahem mezi tím, co bylo řečeno, čili zničeno, vyzuto z bytí, a tím, co slovo dokázalo nově přinést a představit. Jazyk však není a nikdy nebyl tím, co by plně nahradilo hmatatelný, reálný, smyslový svět, tedy svět, se kterým se nelze smířit, přijmout ho v podobě, v jaké se jeví. Druhým potenciálním prostorem svobody je vedle jazyka láska, nevýslovná, sotva skutečná, protože pro básníka je obsahem pouze smrt, její nádoba čistá.

V dalších básních následuje vzestupný, básnicky zpracovaný proces popisu vlastního rozpoložení po ztrátě, popisu založeného na pokusech o zaříkávání tohoto stavu, přivolávání přítomnosti nepřítomného slovem. Pocit ovládnutí osobou demiurga byl enigmaticky vyjádřen ve dvojverší: „Musí být někdo, koho neznám, ale kdo ovládnul / Mne, můj život, smrt; tuto stránku“ (Musí být někdo). Vědomí, že náš osud má v rukou někdo, kdo řídí tři nejdůležitější věci: život, smrt a psaní, někdo, koho neznáme, ale jehož neustálou přítomnost pociťujeme, vyvolává pocit odcizení a strachu založeného na pouhém tušení. Přesněji to vyjadřuje báseň *** (žiju nevidím hvězdy), která zahajuje krátký cyklus první kapitoly sbírky nesoucí název Poznámky k jedné smrti:

***
žiju nevidím hvězdy
říkám slova nechápu je
čekám a nepočítám dny

až někdo zboří tu zeď

Na první pohled mohou název kapitoly i sama báseň neprozřetelně podsouvat básnický zápis procesu umírání, pokus o dokumentární zachycení psychického zhroucení jejího autora. Kromě jedné básně jsou všechny ostatní psány neosobně a získávají univerzální rozměr nezatížený osobní konkretizací autora. Depresivní tón těch několika básní sugeruje možnost číst je jako krátká, útržkovitá básnická sdělení vyjadřující stav ztráty nejbližší osoby, muže, na něhož vzpomínka ještě nevyhasla, ale který již není fyzicky přítomen.

*

Proměna, kterou prošel lyrický subjekt Rafała Wojaczka, se odehrála nesmírně rychle, přičemž si propůjčovala různé figury a masky, aby se nakonec stala individuální, kumulativní vizí, v níž rozhodující roli plnil neobvykle složitý pokus o vyjádření nevyjádřitelného osudu, kterým byl její autor celý život zatížen. Wojaczek se vyhýbal doslovnosti, používal jazykové aluze vztahující se ke konkrétní situaci někoho, kdo žil v určité zemi, a prostřednictvím silně metaforického jazyka zevšeobecnil svou poezii, která tak získala výrazně metafyzický a transcendentální rozměr.